O workshope

Vedle lásky jsou hvězdy privilegovanými miláčky poezie i filozofie, která si je hýčká jako blýskavou bižuterii obdivu i láskyplných dotyků očima. Posuďte sami: „Narodili jsme se proto, abychom mohli zírat na hvězdy,“ řekl prý Anaxagoras. „Kdož spatří nádheru nebes, nemůže býti bezbožným,“ špitali si přírodní teologové osmnáctého století. Anebo naopak: jistého Francouze dovedlo nenechavé světlo hvězd k rouhavému vytržení a marné snaze hvězdnou oblohu doslova poplivat. Jenže hvězdy klamou tělem. Nemají nás rády či jsme jim přinejmenším lhostejní jako vyplivnuté žvýkačky, co se přilepily na lem kosmického odpadkového koše. A filozofie si s nimi vlastně dlouho nevěděla rady: neboť zatímco se mermomocí snažila „dotknout se hvězd,“ jak se s oblibou říká nejsladším přáním, držela si hvězdy systematicky od těla, uhýbala před jejich hrozivým hvězdným řevem a vymlouvala se na spirituální kýlu pokaždé, když si měla jejich tíhu vzít na ramena. My se ovšem společně vydáme hvězdám vstříc: necháme je odhodit plášť velejemného světelného fenoménu a vystavíme se jejich zlověstnému hukotu, až si budeme uši zacpávat, vezmeme je – opět doslova – do dlaní, až nám budou ruce uvadat, a necháme je, aby si na nás posvítily, až nás z toho budou oči bolet. A s pomocí současných filozofických nebojsů nahlédneme, že se za jejich domnělou nedotknutelností skrývá skutečnost, že jsou vždy na dosah konečků prstů.