O prednáške
Humanismus bývá nazýván moderním náboženstvím pro vzdělance a někteří, třeba Émile Durkheim jej jako moderní náboženství skutečně vzývají. Možná s tím souvisí, že pojmy jako lidskost bývají užívány v ceremoniálních řečech, které plní rituální funkci. Nevýhodou je, že se snadno vyprázdní a stanou se jen okrasou. Sama se na lidskost zaměřím jako na pojem označující něco paradoxního: pro člověka je specifické to, že nechce být jen člověkem. Můj pojem lidství proto bude polemický.
S tímto zvláštním sklonem člověka k popírání sebe sama se setkáváme v náboženství, filosofii, technologiích. V prvním se člověk překračuje směrem k věčnosti, k níž se modlí; v druhém se pokouší přesáhnout směrem k pravdě; díky třetímu prolamujeme meze času i prostoru. Všude zde člověka určuje zvláštní napětí, které lze nazvat transcendencí a které zapuzuje pouhou danost.
Ale i konkrétnější, pro člověka stěžejní vlastnosti, jsou určeny tím, že lidské je jít proti přirozenosti. Je přirozené chtít odplatu, ale je lidské formulovat právo. „Lidé si dali zákony, vytvořili si etiku, která neupřednostňuje nejsilnější, ale chrání nejslabší. Neexistoval pro to žádný vzor, nic v přírodě tomu nenasvědčuje, a právě to nás činí lidmi v nejvyšším smyslu: úcta k bližnímu,“ píše německý právník a spisovatel Ferdinand von Schirach.
Lidskost je polemickým pojmem i v historicko-kulturním smyslu. Jde často proti konkrétním projevům náboženství, proti ideologii, mravům. Na nic z toho se nelze spoléhat; to vše se může zvrhnout v něco nelidského, ač k člověku přináležejícího. Lidskost je vždy přesahem sebe i doby a potud žije z toho, že nikdy nejsme jen sami sebou. Tkví možná v tomto: nejenže nechceme být jen člověkem, my jen jím možná skutečně nejsme – a díky tomu můžeme být lidskými.